Můj tichý příběh

Ahojky u dalšího článku. Doufám, že dneska máte krásný den a pokud je u vás taky chladněji, jako u mě, tak snad alespoň máte pěknou náladu:). Dnes vám přináším článek, ve kterém bych vám ráda pověděla svůj příběh. Často se mě ptáte, jak jsem zjistila, že jsem introvert, nebo jak jsem se introvertem stala, a o tom vám v dnešním článku povím.

Celé to vlastně tak nějak v menší míře šlo na povrch už koncem malého stupně základky. Tehdy si pamatuju, že jsem sice mluvila víc, ale to spíše hlavně jen kvůli velkým narážkám ostatních spolužáků. Pokud si teď právě říkáte, že tím ,,nuceném mluvením" s narážkama přestali, tak se mýlíte. Už odmalička jsem byla trochu jiná. Než jsem něco řekla, tak jsem přemýšlela, jaký to bude mít dopad na daného člověka( ať se nezlobí) a hlavně jsem nikdy neřekla nic tak na prázdno, protože mi to připadalo hloupé. Také jsem často cítila, pokud někdo byl naštvaný, nebo smutný. Zároveň jsem ale nikdy nebyla tak moc tichá, nebo jsem si to vlastně možná tenkrát moc nepřipouštěla, protože můj brácha to pečlivě svým mluvením pečlivě kryl a protože s nejbližší rodinou jsem mluvila víc, hlavně z toho důvodu, že jsem se s nimi cítila nejlépe. Když už jsem ale mluvila méně, nebo byla tišší, tak to moje rodina ze začátku vůbec nedokázala pobrat, tedy vlastně až na mojí prababičku, se kterou jsem měla trochu jiný vztah než třeba s mojí mamkou. Prababička byla člověk, který byl taky jiný, takže když jsem za ní chodila s tím, že mi někteří říkají, že jsem divná, byla tím jediným člověkem, který mě utěšil a také v první řadě pochopil. Po páté třídě jsem přestoupila  do primy ( šesté třídy) na gympl, což byl pro mě v té době veliký úspěch. O Vánocích v primě však prababička zemřela a to byl asi ten ,,zlom", kdy jsem se změnila víc. Po Vánocích ale přišel Covid, a tak jsem se se svojí třídou neměla možnost tak moc ,,sžít" a vzhledem k tomu, že se moji spolužáci už z malého stupně mezi sebou cca znali, tak to pro mě bylo těžší. Když to pustili a mohli jsme jít (ačkoliv v rouškách) do školy, tak jsem tak trochu za jediný rok  stihla dostat nálepku ,,ta tichá a divná knihomolka" ( asi nemusím říkat proč). Samozřejmě, že jsem měla kamarády, ale nebylo jich tak moc. Vždycky totiž pro mě bylo důležitější, aby byli opravdoví, a těch taky  většinou moc nebývá. Takhle jsem v té třídě žila až do devítky, než člověk, o kterého jsem se mohla tak nějak opřít odešel na jinou střední a s ním i pár mých kamarádů. Do prváku jsem tedy šla s mojí nejlepší kamarádkou, která tu pro mě ale vždycky byla a o tom, že jsem introvert tak nějak věděla už od začátku a respektovala to. Celý prvák byl pro mě ale celkem drsný, protože mimo zvykání na větší objem učiva, jsem si zároveň musela zvyknout i na nové obsazení třídy. Tohle samo o sobě bylo pro mě celkem těžké a i zárověň další věci, které nebyly úplně od některých spolužáků hezké. Tady v tomto momentě byl další velký zlom, který mě vlastně změnil úplně nejvíc. Zpětně si vlastně říkám, že je možná dobře to, co všechno se v prváku  stalo, ať už to bolelo sebevíc, protože díky tomu jsem přestala být taková, jakou mě nutili být. Jednoduše jsem začala být svá. Přestávala jsem potlačovat sebe i se svou introverzí a to kým jsem a začala jsem o lidech jako já číst víc a dala jsem si konečně prostor. Moje introvertní stránka tak vyšla úplně na povrch. Díky tomu, že jsem si dala prostor jsem přestala řešit narážky okolí, ztichla a popravdě mi je takhle   nejlíp, protože jsem sama sebou.:)

To by bylo vše k mému příběhu. Doufám, že se vám článek líbil. Určitě budu ráda za komentář a i nápady na další články, které mi ale ( jako někteří z vás) můžete poslat na můj instagram, který najdete dole.